Před začátkem prázdnin vznikl rozhovor mezi Jiřím Bartoníkem a Štěpánkou Havlíkovou. Štěpánce se povedlo ho zastihnout v momentu, při kterém jsme zrovna revidovali tříletou činnost Pink Boxu a Jiřího dvacetiletou praxi.
Rozhovor můžete číst od začátku do konce, a nebo si zvolit jednotlivá témata, která vás zajímají. Obsah je to totiž opravdu hutný a popisuje v detailu naše dosavadní zkušenosti s filozofováním nejen s dětmi, ale i s dospělými.
Rozhovor vznikl se záměrem zmapovat různé způsoby propagace filozofie a zjistit, zda je vůbec možné o filozofii mluvit tak, aby dokázala přilákat i touto disciplínou zatím nepolíbené jedince, nebo jestli lze změnit částečně zaběhlý stereotyp, že filozof je ve své podstatě pouze ten, kdo je celý den zahrabaný v knihách, ztracen ve svých prazvláštních a složitých myšlenkách. Během dvou intenzivních hodin povídání se povedlo ukázat, že filozofie není disciplínou pouze pro vybrané jedince a že filozofem může být každý, jen si to často sami neuvědomujeme.
Filozofie jako něco vznešeného
Jiří: Nejdřív bych mohl říct, co to vlastně dělám. Naší hlavní náplní je filozofování v praxi. To není nic nového nebo něco, co bychom objevili, jde o nějaký vývoj filozofie, která je s námi odjakživa, je a bude s námi dál, jen nabývá různých forem. V antice to byly formy škol, kdy se lidé sdružovali kolem nějakého filozofa, například Pythagorejci. Byl to nějaký postup, možná i duchovní vývoj člověka. Pak se přístup proměnil na logiku, nebo racionální hledání pravd, což sice dělali všichni, ale právě ty formy se různí. Nejběžnější praxe posledních sta let je akademická. Filozofie se dostala do dejme tomu intelektuální a vyšší společnosti a nabylo se takového nepříjemného dojmu, že je to nějaká abstraktní hra pro boháče.
To je právě to, nad čím poslední dobou přemýšlím. Slyšela jsem povídání pána, který propaguje vědu, a hrozně si to vychvaloval. Jenže mluvil primárně o té vědě, se kterou se dá představit fyzikální zákon nebo chemická reakce – něco, co je i samo o sobě vizuální show. To je sice skvělé, ale jak vlastně propagovat filozofii? Když se na ní dnes hledí jako na něco, dejme tomu, vznešeného – nebo, jak jste říkal, pro vyšší společnost, něco, co si mohou dovolit pouze lidé, kteří na to mají čas a peníze, ti, kteří si mohou dovolit jen sedět a filozofovat?
To je samozřejmě otázka na místě, se kterou jsme také začínali. Od té doby, co jsem se začal filozofií zabývat, mne zajímalo, k čemu vlastně je a jak se v ní člověk může zdokonalovat, zda lze být třeba profesionálním filozofem a tak dál. Dneska už mám ten pohled asi – jak to říct? Možná že už si zkrátka nedokážu představit nic jiného než to, že filozofie je spojená s každodenním životem, vidím ji mezi řádky skoro všude.
Jak to tedy konkrétně vypadá?
Ono to nejde moc pojmenovat. Když to člověk chce pojmenovat, vždycky mu to uteče. Ani já to neumím. Ona to není záhada, jen asi nelze filozofii definovat tak, aby s tím byl člověk spokojený. Spíše se okolo toho musí kroužit. Myslím, že je to především způsob života. Když bude chtít člověk věci zpochybňovat a zamýšlet se nad nimi, povede vlastně filozofický způsob života. Kdybych to měl přece jen pojmenovat, řekl bych, že filozofie je jakési společné hledání univerzálních pravd, a zároveň znovuobjevování pojmů, které jsou společné. Je to dlouhý proces a zároveň je to celé právě o tom procesu.
Někdy po druhé světové válce se trochu rozhýbaly snahy o to, aby filozofie nebyla jen doménou akademiků nebo jen věcí historických postav, ale aby se dostala mezi lidi a stala se praktickou disciplínou.. Skupinka lidí – včetně třeba Karla Jasperse, ten byl asi první, který se snažil zprostředkovávat filozofii dětem, snažili se jejich věku přizpůsobovat nějaké filozofické otázky, vést s nimi dialog. To ale znamená, že spíše filozofovali, než aby o tom mluvili.
Dovolím si to zde přerušit, jaký je tedy rozdíl mezi filozofováním a mluvením o tom?
To základní je, že filozofie se ve většině – dejme tomu i pokud vezmeme filozofickou fakultu a obor filozofie – zabývá interpretací. V Německu bylo tradiční, že profesor probíral s žáky to, nad čím sám přemýšlel, a společně sledovali ten tok myšlenek, na seminářích si vytipoval studenty a s těmi pak jako s asistenty vlastně „psal“ filozofické práce. To nazývám filozofováním. Když se ale řeší interpretace, je to sice také filozofování, ale ne toho smyslu, v jakém pracuji já, nebo v jakém pracovaly ty směry praktické filozofie. Vytrácí se z toho dialog – ten právě považuji za nutnou podmínku. V dialogu se samozřejmě s textem pracuje a pracovat by se s ním mělo, už jen z pokory a úcty k těm, kteří tu byli před námi a přišli na něco, na co my bychom třeba přicházeli až teď. Vede se tedy dialog s těmi autory starších textů prostřednictvím oněch textů, ale měl by se vést i dialog živý. Člověk by měl při filozofování být kritický, mít věcné argumenty a nedopouštět se argumentačních chyb ani interpretačních chyb. Na tom všem se dá pracovat.
A tohle vy řešíte na kurzech jak dětských, tak s dospělými?
Ano, my jsme vlastně převzali nějaké techniky z Francie, kde jsem si dělal kurz a kde považovali za důležité právě schopnost argumentace, dovednost interpretovat text, umění se ptát, schopnost věci problematizovat a umět pracovat s pojmem. Já k tomu ještě přidávám další za mě důležitý bod, tedy práci s předpokladem. Pracuji s filozofií jako s nástrojem pro poradenství a konzultace a tam je ten předpoklad stěžejní, protože člověk nemá moc jiných vodítek. Děláme jak tyhle individuální filozofické konzultace, tak workshopy ve více lidech, kde se filozofuje nad různými tématy, a k tomu máme ještě právě program Filozofie pro děti, se kterým jsme sice začínali, ale teď se zaměřujeme více na dospělé. Je to i pragmatické, těch dětských skupin pořád není tolik.
Filozofie pro děti a 4 základní pilíře
Zkušenosti s filozofováním ve školách a s rodiči
Filozofování s dospělými - jde to ještě?
Jak jste se dostali k filozofování?
Filozofický koučink - co to je?
Filozofie jako něco přirozeného
O autorce rozhovoru
Comments